Vlčice a hvězda

Vlčice a hvězda

Byl pozdní večer. Na nebi svítil Měsíc v úplňku a hvězdy pomáhaly pocestným, aby se bezpečně dostali domů. Ptáci již utichly a noční zvěř vylezla ze svých úkrytů. Jen malá vlčice ještě seděla na svém kameni a pozorovala hvězdy.

            „Jsou krásné. Jednu bych si vzala…“ řekne malá vlčice svému otci, který za ní přišel, aby šla spát. Podívá se na něj a zeptá se ho: „Můžu tati?“ Její otec se koukne na hvězdy a potom na malou vlčici. „Nemůžeš Rianko, jsou moc daleko. A teď už pojď spát.“ Rianka smutně sklopí hlavu a odejde do jeskyně. Lehne si ke svojí mamince a usne.

            Druhý den vstala malá Rianka velmi brzy ráno,  aby se mohla se svými kamarády dívat na východ Slunce. Když byl čas oběda, vydali se rodiče na lov a malá vlčata, která ještě na lov jít nemohla, šla k řece. Malá Rianka jako obvykle chytala úhoře. Po chvíli spatřila ve vodě cosi kulatého a lesklého. Myslela si, že je to jen nějaká ryba, jejíž šupiny se na Slunci lesknou. Chňapla po ní a… Rianka nevěřila vlastním očím. V tlapce ji zářila malá hvězda! „Asi se mi moje přání vyplnilo.“ Řekne si a rychle běží zpátky do jeskyně. Když se její otec vrátil, malá vlčice za ním okamžitě přiběhla, aby mu ukázala svoji hvězdu. Její otec zavrčel, vzal hvězdu a vyhodil ji pryč z jeskyně. Hvězda se někam zakutálela. Malá Rianka se rozplakala a utekla se schovat do svého pokojíčku. Celé roky ani jednou nevylezla, jedině pro jídlo či pití.

            Asi po třech letech, kdy Rianka už byla větší a mohla opustit smečku, vylezla ze svého pokoje. Vražedně se podívala na svého otce a ještě než odešla, řekla: „Až najdu svoji hvězdu, vrátím se a ta hvězda tě oslepí.“ Potom odešla. Vydala se temným lesem, který měl tak husté listy, že do něho neproniklo žádné sluneční světlo. Žádná zvěř v něm nežila, a proto se mu říkalo ´Mrtvý les´. Šla si hezky po cestičce, kterou kdosi vyšlapal. Najednou ve tmě spatřila rudé oči. A ne jedny, ale hned několik. Rychle se k ní přibližovaly. Rianka stáhla ocas a rozběhla se do tmy. Pelášila, jak nejrychleji uměla a když se zastavila, vůbec nevěděla, kde je. Ztratila se.

            Asi po hodině bloudění uviděla v dálce jakési světlo. Pomalu jde směrem k němu. Když už je skoro u něj, světlo zhasne. „To je jako naschvál.“ Řekne si a rozhlédne se, zda neuvidí jiné světlo. Neviděla nic. Všude byla zase jenom tma a tak šla dál tím směrem, odkud vycházelo to překrásné světlo. Došla až k tomu místu a… spadla do nějaké jámy. Padala a padala, až dopadla na zem. Když se rozhlédla, spatřila překrásnou louku plnou života. Všude kolem byli ptáčci a motýlci a v dálce zářilo Slunce. Najednou se vedle ní objevil nádherný, zářivě bílý vlk s andělskými křídly a Rianka se do něj hned zamilovala.

Když se podívala na zář kolem něj, vzpomněla si na svoji hvězdu. „Vždyť takovou zář měla i moje spadlá hvězda.“ Řekne a podívá se na vlka. „Jak se jmenuješ? Já jsem Rianka.“ Vlk se na ni usmál a odpověděl: „Já jsem Starius. Čekal jsem na tebe Rianko.“ Rianka se na něho nechápavě podívá. „Ty mě znáš?“ Starius přikývne. „Znám, našla jsi mě v řece a tvůj táta mě vyhodil.“ Rianka zůstala stát s otevřenou pusou. Když konečně byla schopná mluvit, řekla: „Takže ty jsi ta moje spadlá hvězda?“ Starius se usměje. „Ano, jsem. A chtěl bych se vrátit zpátky na oblohu.“ Potom ji vysvětloval, jak se dostal na Zemi.

Po dvou dnech se Rianka a Starius vydali zpátky za její smečkou. Cesta lesem jim ubíhala rychle, neboť jim Starius svítil na cestu. Když došli k jeskyni, šla Rianka za svým otcem. „Zdravím tati.“ Otec na ni koukne. „Ahoj Rianko, našla jsi svoji ztracenou hvězdu?“ „Našla.“ Odpoví Rianka. Když se její otec podívá na Stariuse, oslepne. Tak jak říkala Rianka. Vlčice Rianka se dlouhou dobu snaží pomoci Stariusovi, aby se dostal zpátky na oblohu. Čím více je s ním, tím více ho miluje a nechce, aby odešel.

Po roce oba přijdou na to, jak se Starius může dostat domů, jenomže Rianka se mu v tom snaží zabránit. Přesto se Stariusovi podaří dostat se zpět na oblohu a Rianka zůstane smutně sedět na kameni a koukat na oblohu. Celé dny jen sedí a pláče. Dokonce ani nejí a nepije a Starius už pro ni nemůže nic udělat. Jednoho dne Rianka zemře, hladová a žíznivá a Starius začne plakat. Jeho slzy se změní v malé hvězdičky, které se snesou k jejímu mrtvému tělu a odnesou ji do nebes.

Její tělo se změní v malé hvězdičky, které dodnes můžeme vidět na obloze jako souhvězdí vlka a její duše zůstane navždy se Stariusem…